Při poradenské, posudkové a soudně-znalecké praxi se opakovaně setkáváme s mnoha mylnými názory. Obvykle mívají racionální základ, ale protože stojí na polopravdách, jsou nebezpečné. Dovolte mi, abych se s vámi podělil o zkušenosti s nejčastějšími předsudky.

1. pověra: Zateplením domů se zvyšuje riziko kondenzace vodní páry a vzniku plísní
Při vnějším zateplení je skutečnost právě opačná: zateplení výrazně sníží nebo zcela odstraní kondenzaci vodní páry uvnitř konstrukce. Teplota na vnitřním povrchu obvodových stěn je vyšší, vzdaluje se tak od teploty rosného bodu, což brání i vzniku plísní. Pokud se plíseň přece jen objeví, příčinou není působení vnějšího zateplení, ale vzdory zlepšení vliv jiných zhoršených podmínek – obvykle větší utěsnění spár oken a dveří, popřípadě nezateplení výrazných tepelných mostů v konstrukci (například okenní ostění). Odlišná situace, kterou jsem již dříve podrobně vysvětlil, nastává po vnitřním zateplení. Rizika spočívají právě v možné kondenzaci vodní páry, a to jak v množství vysrážené vlhkosti, tak v přesunu kondenzační zóny blíže k vnitřnímu povrchu konstrukce. První pověra proto platí pouze pro vnitřní tepelné izolace.
2. pověra: Zateplením se obvodová konstrukce příliš uzavře a nedýchá.
Tvrzení opět neplatí v případě vnějšího zateplení, a je zcela správné pro vnitřní zateplení. Vnější zateplení v zimním období skutečně poněkud potlačí téměř zanedbatelný prostup vzduchu obvodovými konstrukcemi (více než 95% výměny vzduchu však zajišťují spáry a technologická zařízení, jako jsou ventilátory a digestoře), ale vnitřní vrstvy konstrukce nadále reagují na změny vlhkosti vnitřního vzduchu – konstrukce „dýchá“. V letním a přechodných obdobích vnější zateplení nebrání vysychání konstrukce do vnitřního prostoru. Jinak je tomu u vnitřního zateplení, jehož správnou funkci podmiňuje provedení parozábrany u vnitřního povrchu, která ale výrazně omezí „dýchání“ materiálů stavební konstrukce. Na výměnu vzduchu v místnostech však má nepatrný vliv (menší než 5%).
3. pověra: Dokonalé utěsnění oken je nejlevnější a nejúčinnější způsob šetření energií.
Slovo „dokonalé“ bych nahradil výrazem „přiměřené“. Jakmile okna utěsníme dokonale, zamezíme sice nadměrnému a nežádoucímu úniku tepla, ale i větrání potřebnému pro naše zdraví i bezpečnou funkci konstrukcí. Pokles výměny vzduchu v obytné místnosti pod polovinu jejího objemu za hodinu a v trvale neobývané místnosti pod třetinu jejího objemu za hodinu může nadměrně zvýšit koncentraci škodlivin v bytech a tím i rizika alergií a vyvolat těžké stavební havárie (kromě vzniku a bujení plísní je možná až destrukce materiálů hnilobou a houbami). Dokonale utěsnit spáry lze jen tehdy, pokud zajistíme požadovanou výměnu vzduchu jiným způsobem. Zvažujeme-li oproti zateplovacím systémů levné utěsnění okenních spár, musíme započíst i následné vynucené investice do jiného větrání. Dokonalé těsnění je doslova šetřením za každou cenu (a ta v tomto případě vysoká). Pro těsnění oken tedy platí, „všeho s rozumnou mírou.“ Nové typy kvalitních oken umožňují potřebné odtěsnění.
4. pověra : Bez parozábrany u vnitřního povrchu není možné provést bezpečné zateplení šikmé střechy podkroví.
Tvrzení patří spíše mezi obchodní triky: pro dodavatele je samozřejmě zajímavé prodat co nejvíce materiálových vrstev. Zásada však platí beze zbytku pouze pro tzv. teplé střechy – střechy bez odvětrání mezi tepelnou izolací a hydroizolací, popřípadě pojistnou hydroizolací. U většiny z nevětraných střech rozhoduje parozábrana na vnitřním povrchu o jejich bytí či nebytí – i poměrně malé netěsnosti vznikající v parotěsné vrstvě buď technologickými průrazy, nebo nedokonalým spojením jednotlivých částí této vrstvy se mohou mstít. Je však třeba vědět, že uvedené tvrzení neplatí pro tzv.studené střechy – střechy s odvětráním mezi vnějším lícem tepelně izolační vrstvy a hydroizolací. Tento typ lze bezpečně navrhnout bez parozábran nad většinou podkrovních prostorů (výjimku představuje koupelna, prádelna a kuchyň bez digestoře či s odsavačem bez odtahu, kde je vzhledem k riziku nadměrné vlhkosti vnitřního vzduchu pojistná parozábrana na místě). Odvětraná střecha bez parozábrany zároveň lépe „dýchá“, to znamená, že udržuje přirozenou rovnováhu vlhkostního stavu materiálů v konstrukci a vnitřního prostředí, což je nutné zejména u dřevěných krovů. Parozábrana u vnitřního povrchu odvětrávaných střech nad prostorem s běžnou vlhkostí je tedy vrstvou, která mírně (a především zbytečně) snižuje jejich bezpečnost.
5. pověra: Pěnový polystyren v konstrukcích po časech „mizí“.
Pověra vznikla v začátcích užívání tohoto izolačního materiálu v důsledku prohřešků vůči jeho užitným vlastnostem. Pěnový polystyren neodolává teplotám trvale se pohybujícím nad 70 0C, ani působení organických rozpouštědel. Použití pěnového polystyrenu pod černé či tmavě modré opakní sklo v prvních typech meziokenních vložek, stejně jako užití lepidel, která obsahovala organická rozpouštědla, při položení hydroizolací způsobovalo zmíněné „mizení“pěnového polystyrenu. Ještě nedávno mělo obdobné důsledky přílišné zvýšení teplot při urychlování výroby vrstvených obvodových panelů proteplováním spolu s užíváním nevhodných prostředků při odbedňování ocelových forem bočnic panelů. Pozoruhodné je že k dílčí likvidaci pěnového polystyrenu došlo během velmi krátkého času výroby obvodových panelů, po jejich zabudování do „paneláků“ se s ním již nic nedělo. Následné kontroly ukázaly chybějící polystyren a laicky vznikla výše uvedená pověra. Platí tedy zásada – chováme-li se k pěnovému polystyrenu slušně, je jeho trvanlivost srovnatelná s trvanlivostí ostatních materiálů stavby.